Blog

Království Tonga

IMG-5806-1-

Na Tongu jsem letěla s jasným cílem, zaplavat si s velrybou. Tonga ale nabízí mnohem víc, než "jen" výlety na velryby. Toto souostroví se nachází v Jižním Pacifiku cca 2400km severovýchodně od Nového Zélandu a skládá se ze 177 ostrovů, z nichž je však obydlených pouze 36, proto je zde také prostor pro koupi vlastního ostrova! :) Její obyvatelé jsou velice hodní a přátelští, a tak si Tonga vysloužila přezdívku "Friendly Islands". Vládne zde, lidem velmi milovaný, král a převládajícím náboženstvím je křesťanství, které místní obyvatelé dokázali umě skloubit se starou domorodou kulturou. Budete tu uneseni nedotčenou divokou přírodou, azurově modrým oceánem, výborným jídlem, příznivými cenami a již zmiňovaným přívětivým obyvatelstvem. Tonga je zkrátka pacifický ráj se vším všudy a v mém osobním žebříčku oblíbenosti zemí se pere s Íránem o první místo.

Z Aucklandu jsem letěla na hlavní ostrov Tongatapu (za cca 6.500CZK) a ubytovala jsem se nedaleko hlavního města Nuku'alofa. Ubytování v Paea's Guesthouse bylo velice podařené, jednak stál samostatný pokoj se sdíleným sociálním zařízením pro dva 50TOP (500CZK) za noc a jednak jsem bydlela přímo v Paeině domě spolu s ní a celou její rodinou, a tak jsem měla možnost týden sledovat opravdový tongánský život. Nejednou jsem dostala porci z rodinné večeře, samozřejmě zdarma, nebo čerstvý kokosový ořech pro osvěžení. Těžko se mi vysvětlovalo, že si jej neumím sama otevřít, byli z této mé neznalosti upřímně překvapení. :D Do města to bylo od Paei asi 20 minut pěšky, ale ochotně mě odvezla pokaždé, když měla čas, či společnou cestu, samozřejmě také zdarma. Jinak TAXI všude okolo Nuku'alofa stojí cca 10TOP (100CZK) a na letiště pak 50TOP (500CZK) (tato částka je univerzální, za víc nejezděte). Nuku'alofa je sídlem krále a vlády a najdete zde tedy královský palác, vládní budovu a ministerstva. Když jsem na Tonze pobývala, měl král Tupou VI zrovna narozeniny a celá Tonga se těšila na jeho každoroční návštěvu všech obydlených ostrovů pořádanou k jejich oslavě. Je zde také, vzhledem ke zbožnosti místních, nespočet chrámů a kostelů. Doporučuji navštívit v neděli dopoledne bohoslužbu, je naprosto odlišná například od katolické a já jsem si jí velice užila. Nejenže se civilně oděný kazatel snaží řešit témata z praktického života (bohoslužba byla v angličtině, po ní následovala další v tongánštině), ale ještě si parádně zazpíváte spolu s kostelním sborem. Pokud vás napadla otázka, jak mě napadlo jít zrovna na Tonze na bohoslužbu, hned vám ji zodpovím... Seděla jsem na autobusové zastávce a čekala na autobus směr k domovu. Byl pátek odpoledne a jakýsi mladý muž v charakteristickém tongánském oděvu vedl hned u zastávky plamennou řeč, takže jsem se spolu s ostatními čekajícími stala (nechtěně) jeho publikem. Jeho projev byl v tongánštině, takže jsem nic nerozuměla a mohla se tak jen domnívat, o čem hovoří. Vzhledem k tomu, jak postupně brunátněl, sázela jsem na politiku a spletla jsem se, mluvil o Bohu! Po skončení svého monologu a potlesku přihlížejících šel samozřejmě rovnou za mnou (jediným exotem na zastávce) a představil se. Pověděl mi, že je kazatel, a že musím bezpodmínečně přijít v neděli k nim do kostela na mši. Nedal se odmítnout, a tak jsem souhlasila, že mě může v neděli ráno vyzvednout u Paei. :) Nakoupit si můžete v jediném větším supermarketu, nebo v protilehlé tržnici. Vařit si se ale na Tonze nevyplatí. Většina potravin je importovaných a proto je jejich cena často nesmyslně vysoká. Určitě spíš navštivte některé z místních restaurací, kde si můžete dopřát rozličné mořské lahůdky nebo kuře a jako přílohu yam či taro, nebo si dejte zdejší "KFC" (mimochodem mnohem lepší než to opravdové). Tongánským "vepřem, knedlem, zelem" je pokrm s názvem Ota Ika - syrová ryba v kokosovém mléce. Dá se zde půjčit auto za velice rozumnou cenu 50TOP/den (500CZK/den). Pokud tak učiníte a budete chtít projet celý ostrov, počítejte se dvěma dny. Ostrov je sice malý, ale cesty často neumožňují jízdu rychlejší než 30km/h. Já jsem s tím bohužel nepočítala, a tak jsem ani neviděla všechno, co jsem chtěla. Nicméně na Tonze platí dvojnásob, že cesta je cíl. Viděla jsem rybařící prasátka, děti v odlehlejších vesnicích běhaly podél auta a mávaly, zaplavala jsem si ve sladkovodním jezeře v podzemní jeskyni Anahalu (vstup 15TOP = 150CZK), nebo navštívila Mapu 'A Vaea Blowholes, kde si teprve uvědomíte sílu oceánu (vstup zdarma). Každý páteční večer se na Oholei Beach pořádá tradiční tongánská večeře s divadelním představením a domorodými tanci v jeskyni, kam mě spolu se svojí rodinou vzala Paea (vstup cca 50TOP = 500CZK). Budete jíst na pláži z kokosových listů a uvidíte skvělou fire show!

Z hlavního ostrova Tongatapu jsem si udělala tři výlety. Jeden již zmíněný výlet na velryby (https://www.manuelaslittlesecrets.com/vyprava-velrybarska), druhý na ostůvek Pangaimotu a třetí na Fafa Island. Pangaimotu je malý ostrov, který bez problémů obejdete po pláži. Celodenní výlet na tento ostrov mě vyšel na 65TOP (650CZK), cena zahrnuje 15 minut trvající plavbu tam i zpět, oběd a využití příslušenství na ostrově (lehátka, slunečníky, ping pong, volejbalové hřiště,...). Pangaimotu má nádhernou pláž pokrytou bělostným pískem a nedaleko od břehu trčí z vody rezavý vrak lodi, který se stal ikonou tohoto ostrova. K vraku můžete připlavat a se šnorchlovacím vybavením pozorovat podvodní život okolo, odvážnější na něj mohou i vylézt a skočit si do vody. Fafa Island je ještě o něco menší než Pangaimotu, ale o to krásnější. Je vzdálený cca 40 minut plavby od Tongatapu. Lze jej stejně tak obejít po pláži, ale tento ostrov vás spíš zaujme výletem po pěšince do ostrovní džungle. Můžete spatřit papoušky, kteří se zde údajně usídlili poté, co uletěli z troskotající lodi, nebo se pohoupat na houpačce přímo v džungli. Cena za cesty, oběd, a využití příslušenství na ostrově je cca 95TOP (950CZK). Na oba ostrovy odjíždí loď z totožného mola v přístavu v Nuku'alofa a na obou se dá také přespat nebo tam klidně strávit celý týden, v resortu v malých chatičkách. Výlet na Fafa Island byl celkově luxusnější než na Pangaimotu, ale na Pangaimotu se mi lépe koupalo. Příznivci šnorcholvání, nezapomeňte doma výbavu!

Kromě plavání s velrybami jsem měla také zájem o návštěvu sopečného ostrova zvaného Tofua, kam jsem se však bohužel nepodívala. Tofua je neobydlený ostrov kam jezdí jen jednou ročně hrstka tongánských mužů pěstovat rostlinu Kava. Cesta z nejbližšího obydleného ostrova by trvala několik hodin a musela bych si zaplatit vlastní loď s posádkou. Loď by na mě samozřejmě nečekala, takže toto je výlet na více dnů a já měla na všechno pouze týden. Jak už jsem zmiňovala, ostrov je neobydlený, takže výbavu na přenocování si člověk musí přivézt vlastní. Pokud už se ale cestovatel na Tofuu dostane, naskytnou se mu neuvěřitelné výjevy opravdového pustého tropického ráje. Po náročném výstupu skutečnou džunglí je možné dojít k okraji kráteru sopky, ve kterém je nyní jezero. Tento ostrov jsem chtěla navštívit i z historického hlediska. Teď si asi říkáte, jakou by mohl mít pustý ostrov historii a on má! Je to totiž údajně první pevnina, na které se vylodil kapitán William Bligh se svými stoupenci po vzpouře na lodi Bounty! Jestli se tam někdo z vás podívá, prosím pošlete mi fotky. :)

Pár praktických rad na závěr... Všude jsou volně pobíhající psi, kteří si vás ale nebudou všímat, když si nebudete všímat vy jich. Pokud si budete chtít přivézt něco na památku, kupte si to v již zmiňované tržnici v Nuku'alofa. Je tam celé "oddělení" s upomínkovými předměty. Pokud si budete chtít přivézt něco tongánského, co nebude lapat prach, kupte si některý z jejich kokosových olejů. Natírání si těla kokosovým olejem je součástí jejich staré domorodé kultury. Někde se dá platit kartou, ale spíše mějte připravený cash. Výhodu budou mít majitelé účtů ANZ, která zde má také zastoupení a výběr z bankomatů je tedy zdarma. SIM kartu dostanete zdarma u Vodafone buď přímo na letišti, nebo pak v hlavní pobočce v Nuku'alofa, Zakoupíte si pak už jen datový balíček. Mezi hlavním ostrovem a ostatními většími ostrovy tohoto souostroví se dá přepravovat trajektem nebo letecky. Doufám, že se vám Tonga představí tak vřele, jako mně, nebo před 250 lety kapitánu Jamesi Cookovi. :)

Více!

Transsibiřská magistrála

Bez-nazvu

Nebyla bych to já, abych zase nemusela mít něco extra, takže v jakém období si myslíte, že jsem si vybrala cestovat přes Sibiř... Samozřejmě že v zimě. :) Pokud se chcete dozvědět, jaká byla nejnižší teplota, kterou jsem na Sibiři zažila, co jsem nosila na sobě, abych jakožto křehulka z Prahy neumrzla, jak jsem se dorozumívala s místními obyvateli, kolik dní mi cesta trvala, jakou nejdelší dobu jsem strávila v kuse ve vlaku, co jsem ve vlaku jedla, kde všude jsem udělala zastávku a spoustu praktických rad, prosím pokračujte ve čtení článku...

 

Jako součást mé cesty na Nový Zéland, kde nyní žiji, jsem se rozhodla, vzít to přes Rusko (asi si teď ťukáte na čelo). Moje cesta začala na malém letišti v Karlových Varech, odkud lítá přímý spoj do Moskvy. Když jsem odlétala musím říct, že mi ukápla slzička, protože jsem nevěděla, kdy se vrátím (což nevím ani teď), protože jsem opouštěla svůj starý život a nevěděla, jaký bude ten nový, protože jsem se vzdala všeho, co jsem měla, a co mi zbylo, jsem vměstnala do 55 litrů krosny, která vážila 18 kg (a já ji skoro nemohla unést) a v neposlední řadě protože jsem dala sbohem celé své rodině a nechala je v Čechách na pospas osudu. :)

 

Vybavená ušankou s růžky a darovaným kožichem jsem vystoupila na letišti Vnukovo nedaleko Moskvy. (Mám opravdu skvělou kamarádku, od které jsem dostala pravý kožich z berana, že prý jej nenosí a leží jí ve skříni, tak ať prý si ho vezmu, že jej aspoň užiji. Pouze díky ní jsem neumrzla...) Zavolala jsem si Uber, abych se dostala do zjednaného hostelu. Potom, co dvakrát obkroužil letištní parkoviště, jízdu na moje náklady zrušil, že prý mě nenašel, zatímco já jsem mrzla před letištní halou. "No to mi to pěkně začíná...", říkala jsem si. Pak jsem natrefila na nějakého neoficiálního taxikáře a poučena o částce, za kterou by odvoz do mého hostelu měl teoreticky být, jsem smlouvala a smlouvala dokud se jeho cena nepřiblížila, té co mi nabízela aplikace Uber. Nechci se v tomto článku věnovat tomu, co jsem ve všech zastávkách mé cesty Ruskem viděla a navštívila, takže pojďme přeskočit 4 dny strávené v Moskvě, tímto se ocitám na Leningradském nádraží, kde nastupuji na svou téměř 9 hodin dlouhou noční jízdu do Petrohradu. Na tuto cestu jsem zakoupila jízdenku do společného spacího vagónu tzv. plackartnyj. Je to vagón 3. třídy a jízdenka v něm na trase Moskva - Petrohrad se dá sehnat okolo 1500RUB (550CZK). (Do Petrohradu se dá dostat vlakem i podstatně rychleji, ale také podstatně dráž, a to když využijete rychlovlak.)

 

V Petrohradu jsem vystoupila na Moskevském nádraží a pěšky jsem se dovalila se svým "batůžkem" do hostelu. V Petrohradu jsem strávila 5 dní a oslavila zde i náš nový rok (podle Gregoriánského kalendáře). Rusové mají Nový rok jindy (náš 14. leden), slaví totiž podle Juliánského kalendáře, podle kterého se řídí největší ruská církev - Pravoslavná. I přestože oficiálně Ruský nový rok nebyl, oslavy byly i tak pěkné, v ulicích bylo plno lidí a nechyběl ani ohňostroj. Na nádraží Ladozhskiy Vozkal jsem pak nastoupila na svou 1 den a 10 hodin dlouhou cestu do Jekatěrinburgu. Jela jsem opět v plackartnym, do kterého se dá na této trase zakoupit jízdenka za cca 2500RUB (900CZK). V Moskvě a Petrohradu se nenechte zmást, je tam více nádraží, ze kterých odjíždějí vlaky stejným směrem, tak abyste dorazili na to správné. Ostatní menší města, která jsem navštívila už mají jen jedno velké nádraží, takže od Moskvy na východ už to tak složité není.

 

V Jekatěrinburgu jsem strávila 4 dny. Odsud se lze dostat maršrutkou (mikrobus) na hranici Evropy a Asie a zažít tak každou nohu na jiném kontinentu, nebo navštívit pomník vyvražděné carské rodiny. Z Jekatěrinburgu jsem jela dlouhé 2 dny a 5 hodin v plackartnym vagónu za cca 4000RUB (1500CZK)  do Irkutsku.

 

Čtyřdenní zastávku mé cesty v Irkutsku jsem nestrávila pouze ve městě, to důležité jste totiž schopni obejít za jeden den. 2 dny jsem strávila mimo Irkutsk. Přemístila jsem se maršrutkou z irkutského hlavního autobusového nádraží do vesnice Lištvianka na břehu Bajkalského jezera. Bajkalské jezero je největším rezervoárem pitné vody na světě a jeho majestátnost mi vzala dech. Bohužel, vzhledem k tomu, že se má cesta odehrávala v lednu nemohla jsem na Bajkalu využít ani jednu z místních atrakcí. Takže doporučuji dostat se na Bajkal až v únoru, kdy už je jezero kompletně zamrzlé a vy se po něm budete moci vydat na výlet na obhlídku ledových jeskyní nebo okolní přírody, psím spřežením, či na sněžném skútru. Led Bajkalského jezera dokonce dosáhne takové tloušťky, že přes něj v daném období vede i oficiální dálnice, jako zkratka do Ulan-Ude. No, já se musela zase pěkně vrátit do Irkutsku a jezero objet vlakem v jeho spodní části. Cesta do Ulan-Ude trvala pouhých 8 hodin, využila jsem k ní vagón 2. třídy, spala jsem tedy v kupé. Cena za 2. třídu se pohybuje okolo 1500RUB (550CZK).

 

Ulan-Ude mě v 5 hodin ráno přivítalo nevlídně nízkou teplotou -27 stupňů Celsia. Podotýkám, že všichni místní obyvatelé, které jsem v průběhu cesty Sibiří potkala, mi říkali a velice to zdůrazňovali, jaké mám štěstí, že je letos teplá zima. No nebudu vám nic nalhávat, o "teplé zimě" jsem v tu chvíli dost pochybovala. Do hostelu jsem se z nádraží přemísťovala pěšky, kvůli svojí krosně šnečí rychlostí. A samozřejmě, co se mi logicky musí stát, když je největší zima a tma...? Hostel byl zhasnutý a zamčený. Na zvonění na zvonek nikdo neodpovídal, stejně tak na telefonáty. Po asi 20 minutách čekání, kdy už jsem si říkala, že půjdu zkusit hledat jinam, jsem na internetu našla ještě jiné číslo, kde jsem se dovolala rozespalé paní recepční, která spala na gauči přímo za dveřmi, za kterými jsem stála a mrzla. Jako většina místních, které jsme po cestě potkali, i na recepcích hotelů, nemluvila anglicky. Takže přišla na přetřes moje lámaná ruština spolu se znakovou řečí a spoustou českých a anglických slov. Musím tedy říct, že jsem se vždycky domluvila, když s vámi lidé mluvit chtějí, tak se spolu dorozumíte a především v Rusku, kdy naše jazyky oba pocházejí ze stejné jazykové větve. V Ulan-Ude jsem také naposled použila maršrutku. Jela jsem se s ní podívat na jediný povolený buddhistický chrám v bývalém Sovětském Svazu, který prý dokonce otevíral sám Stalin (tuto informaci se mi nepodařilo nikde ověřit). Ivolginsky Datsan leží asi půl hodiny cesty od města. No a pak jsem se po třech dnech strávených v Ulan-Ude rozloučila s Leninem a nasedla na vlak směr Vladivostok. Toto je trasa, kde jsem strávila nejvíce času ve vlaku - bez mála 3 dny. Cena jízdenky se pohybuje okolo 3500RUB (1300CZK).

 

Ve Vladivoastoku jsem pobyla 3 dny a pak jsem se plynule přemístila do Jižní Korei, ale o tom zase někdy příště... :)

 

Ceny jízdného se pohybují v  závislosti na ročním období. My jsme jeli v průběhu oslav ruských Vánoc a ruského Nového roku, takže nás cesta vyšla dráž, než ceny, které uvádím zde. Ty jsem pro vás vyhledala, abyste měli alespoň nějakou představu. Další faktory, které ovlivní cenu jízdenky jsou jestli si ji zakoupíte s předstihem, či těsně před odjezdem, v jakém denním/nočním čase začíná vlak svou jízdu, jakým typem vlaku a vagónu pojedete (některý vagón 3. třídy je luxusnější než kupé 2. třídy), jestli jedete rychlíkem, nebo vlakem který staví v každém zapadákově a takhle bych mohla pokračovat. Nejlevnější jízdenky jsou samozřejmě pryč první. Zde přidávám odkaz přímo na stránku Ruských Drah, kde můžete vyhledat a zakoupit své jízdenky:  https://pass.rzd.ru/main-pass/public/en , lze také stáhnout jejich aplikaci do mobilu, ze které se vám to bude samozřejmě operativně řešit pohodlněji.

 

Na cestě Sibiří jsem strávila sečteno podtrženo 1 měsíc, ale dalo by se tam strávit klidně čtvrt roku a určitě byste se nenudili. Přímá cesta z Moskvy do Vladivostoku trvá okolo 7 dnů. Přímý vlak z Petrohradu do Vladivostoku se mi nepodařilo vyhledat. 

 

Nyní se vám pokusím přiblížit, jak takový nástup do vlaku a následná cesta funguje...

Na své jízdence máte číslo vagónu a číslo své postýlky (případně číslo kupé, pokud zakoupíte jízdu ve vyšší třídě, než ve 3.). Na jízdence také doporučují se s předstihem 30 minut dostavit na perón ke svému vagónu. Toto vám radím dodržet, protože, ač by to mohlo v Rusku někoho překvapit, tyto vlaky jezdí naprosto přesně na čas. Každý vagón má na starosti jeden průvodčí/steward, který vám před vstupem do vlaku zkontroluje jízdenku a platnost víza v pase a ten také poté zajišťuje plynulý chod vaší cesty. Po kontrole nastoupíte do vlaku, najdete své lóže a buď si ustelete (pokud je povlečení již připraveno), nebo počkáte na výdej povlečení (zajišťuje již zmíněný steward). Přestože jsem jela vlakem v zimě, uvnitř bylo nesnesitelných 25 - 27 stupňů Celsia, takže na povlékání připravené deky rovnou můžete zapomenout, byla by to zbytečná práce, povlečte si jen polštář a prostěradlo a povlakem na deku se pak přikryjte. Povlečení je parádně čisté a naškrobené, žádných kousavých potvor se obávat nemusíte. Od stewarda dostanete také hrníček a lžičku, které mu na konci vaší cesty vrátíte. V každém vagónu je permanentně k dispozici samovar s horkou vodou na čaj, kávu a především na zalévání vaší obživy po čas cesty, pokud si totiž nebudete chtít vyhodit z kopýtka v jídelním vagónu, zbývá vám pouze možnost nakoupit si před odjezdem sušené jídlo. V Rusku jsou na toto ve všech obchodech s potravinami připravení, takže zde najdete širokou škálu zalévacích jídel v plastových mističkách. Mně se nejvíc osvědčila instantní bramborová kaše. :) Také jsem si ale vezla konzervy s tuňákem, trvanlivý salám, čaj a samozřejmě komisárek. Jídla si vezměte dost, protože co dělá člověk, když se nudí... Pokud byste přeci jen nevystačili, nějaký ten tovar lze zakoupit u stewarda, nebo u babušek v zastávkách. V každém vagónu je přilepený, typicky někde u samovaru, seznam zastávek s časy příjezdu, odjezdu a doby strávené v dané stanici, takže když vidíte, že bude vlak někde 20 minut stát, vy si tam budete moci vystoupit, protáhnout se, nadýchat se čerstvého vzduchu, dát si cigaretu (ve vlaku se nesmí kouřit) a koupit si za pakatel domácí pirožky či sušenou rybu. Kromě toho, že se ve vlaku nesmí kouřit, nesmí se tam ani pít alkohol, takže se nemusíte obávat nějakého rušení nočního klidu podnapilými ruskými spolunocležníky. Pořádek ve vagónu zajišťuje, jak jinak než, steward. Ten dvakrát denně vytírá a myje toalety, které jsou ve vagónu k dispozici dvě. Doporučuji odskočit si vždy hned po čistce, protože přeci jen 50 lidí a kodrcající vlak udělají po pár hodinách cesty své. Spí se na palandách. Jedna řada paland je rovnoběžně s jízdou pak je ulička a druhá řada je kolmo k jízdě. Mezi palandami jsou stolečky (jeden stolek pro čtyři postele) nebo stěny, na kterých jsou palandy připevněné. Pokud máte nějaké fyzické potíže, nekupujte si jízdenku na horní palandě, není tam totiž žebřík, musíte na ní vyskočit. Také si nekupujte jízdenku na začátku nebo konci vagónu (u toalet), nevyspali byste se. Samozřejmě v průběhu cesty vyprodukujete nějaký odpad, velký odpadkový koš najdete naproti toaletě. Na noc se ve vlaku zhasíná a tak má každá postel ještě vlastní malou lampičku a většinou, ale není to pravidlem, i zásuvku. Pořiďte si na cestu dostatek knih, protože až nadšení z krás přírody za oknem opadne, budou se vám hodit. Já jich na cestě Petrohrad - Vladivostok přečetla osm. Internet po cestě chytat nebudete, pouze ve městech a jejich přilehlém okolí. Co se operátora nejpraktičtějšího na cestu Sibiří týče, mám zkušenost s Beeline a Megaphone a musím říci, že lepší pokrytí měl určitě Megaphone. Snad jsem na nic nezapomněla. Pokud byste měli nějaké konkrétní otázky, kontaktujte mě na facebookové nebo instagramové stránce Manuela's Little Secrets. Na Instagramu Manuela's Little Secrets najdete v záložkách insta stories záložku s názvem Russia, kde můžete z videí získat reálný obraz toho jak taková cesta Transsibiřskou Magistrálou v zimě vypadá a probíhá. :)

 

Více!

Výprava velrybářská...

IMG-6026-1-

Dnes se s vámi chci podělit o jeden z nejúžasnějších zážitků a určitě nejsilnější zážitek v mém životě, který mi připravilo ostrovní království Tonga a to zaplavat si s velrybou. Pokud vás zajímá, jak taková "velrybářská" výprava probíhá a jaké to je plavat vedle tak obrovského živočicha, jakým je keporkak, je toto článek právě pro vás. A samozřejmě bych to nebyla já, aby se to neobešlo bez úsměvných karambolů...

Nejdřív zmíním základní informace o keporkacích a nějaké zajímavosti, které jsem si o nich zjistila. Keporkak je kitovec živíci se krilem. Léto tráví ve studených, na potravu bohatých, vodách okolo pólů a přezimuje v mělčích teplejších vodách při rovníku, kde žije ze svých tukových zásob, samice zde také rodí živá mláďata. Mládě po narození váží 1 tunu a měří 3 metry. Co mě překvapilo je, že mládě po narození neumí plavat, narodí se ocasem napřed, aby se neutopilo a pak mu matka s "tetičkou" pomohou vyplavat na hladinu, kde se nadechne, a kde jej pak teprve učí plavat. Dospělý jedinec dorůstá délky okolo 15 metrů, váží pak přibližně 25 tun. Keporkaci jsou chránění od roku 1966, kdy byl tento druh na pokraji vyhynutí. Jejich počet od té doby výrazně vzrostl, přestože samice je schopna mít jen jedno mládě a to pouze jednou za tři roky. Před tím, než byl jejich lov zakázán připlouvalo k břehům království Tonga jen 50 zvířat tohoto druhu. Dnes jich připlouvá do tongánských vod  v měsících červeci, srpnu a září přezimovat a přivádět na svět mláďata úžasných 2.000 exemplářů. Pro dokreslení situace v celosvětovém oceánu aktuálně žije okolo 80.000 keporkaků. Bohužel, v některých zemích je jejich lov stále povolen (např. Severní Korea). Je zdokumentováno několik desítek případu, kdy keporkak nebo jejich skupina ochránila slabší zvíře před silnějším, typicky lachtana před kosatkou, ale je doložen i případ, kdy byla mořská bioložka napadena žralokem tygrovaným a zachránili ji dva keporkaci, přičemž jeden ji tlačil čumákem pryč a druhý zaháněl žraloka bitím ocasu. Není přesně vysvětleno, proč to keporkaci dělají. Vědci si myslí, že kvůli tomu, aby ukazáli dravcům odhodlání chránit vlastní mláďat. Je to jediný druh velryby s takovýmto chováním. Keporkak se může dožít až 100 let.
O Tonze zde:  https://www.manuelaslittlesecrets.com/kralovstvi-tonga . 

Celá akce proběhla v naprosté úctě k těmto nádherným tvorům. Je zakázáno se jich dotýkat a měl by se dodržovat odstup cca 5 metrů, pokud se zvíře nerozhodne jinak, což se v mém případě stalo. Ráno se vyjede lodí na oceán a vyhlíží se, pokud je keporkak spatřen, pluje se lodí jeho směrem. Dopluje se do jeho blízkosti, loď se zastaví, vypnou se motory a čeká se, jestli bude mít zvíře dostatek odvahy a zvědavosti se s lidským druhem setkat. O kontakt stojí především keporkaci v "pubertě", kterým je mezi 6 a 9 roky. Pokud keporkak připlave blíž k lodi, započne se s ponorem. Pokud odplave, není nadále pronásledován a začne se hledat nanovo. Při ponoru je důležité poslouchat znakové pokyny potápěče, který má skupinu na starost a džet se při sobě.

Ráno jsem vyjela se skupinou dalších asi 20 lidí větší jachtou na moře a začali jsme se rozhlížet po velrybách. Byly vlny a já měla strašnou mořskou nemoc, nebudu vám mazat med kolem "huby", normálně jsem blila přes palubu a mezi prošením Boha, ať už to skončí, jsem si opakovala nakopávací fráze typu: "Jsi silná nezávislá žena a jedna mořská nemoc tě nemůže zastavit!", nebo prostě jen "Manuelo vzmuž se!" Bůh, Triton, nebo Neptun mě vyslyšeli a moře se uklidnilo, nicméně nálada na lodi upadala, protože velryby pořád nikde, nebo neměly zájem. Nakonec se nám přeci jen podařilo najít zájemce o seznámení s člověkem a pak už to šlo ráz na ráz. Když jsem plavala s keporkakem poprvé, rozplakala jsem se dojetím, pak jsem si řekla: "Neřvi ty krávo, zamlžej se ti brejle." a přestala jsem. Pak jsem plavala s dalším a později odpoledne jsme se potkali se dvěma macíky... Pomalu jsem šnorchlovala a pozorovala při tom jednoho keporkaka, který mi zrovna ukazoval bříško. Druhého jsem nevnímala. Když jsem pak vystrčila hlavu z vody, celá loď na mě něco křičela, identifikovala jsem povel "look down" (podívej se dolů) a uvědomila jsem si, že jsem se také trošku oddělila od skupiny. Chtěla jsem k nim tedy co nejrychleji doplavat, a tak jsem strčila hlavu zpět pod vodu, čímž jsem splnila povel "look down" a konečně jsem vše pochopila... Asi 20 centimetrů pode mnou byla obrovská hlava druhého keporkaka. Řeknu vám, že se šnorchlem v puse se křičí opravdu špatně. Pomalu se ke mně, lišák jeden, ze zálohy přiblížil, nabral mě lehounce na hřbet, maličko mě popovezl a zase se ponořil. Cítila jsem se, jak kapitán z Moby Dicka. Od té doby mi nikdo na lodi neřekl jinak než Lookdown.

Zbytek cesty již proběhl v poklidu. Posádka nás ještě vzala k nádhernému korálovému ostrůvku Malinoa. Ve chíli, kdy jsme u něj kotvili, jsem ještě neznala jeho jméno a tak jsem se chtěla podívat na mapu, kde že to vlastně jsme. Tam kde ukazovala tečka mou polohu byl široko daleko pouze oceán a po žádném ostrůvku ani památky, takže tímto jsem navštívila ostrov, který není viditelný na mapě. Po zadání názvu "Malinoa" do vyhledávání, vám mapa alespoň ukáže bod, kde se ostrůvek nachází. Okolo něj najdete nádherné korálové útesy, úplné podmořské sídliště! Doplavala jsem až na břeh a celý jsem jej obešla, měla jsem možnost utrhnout si z palmy, kterých tam rostlo několik desítek, kokosový ořech vlastníma rukama. Víte, že kokos plave? :D Nazula jsem si ploutve a prokličkovala mezi korály zpět k lodi. Nechali nás ještě několikrát skočit z vrchní paluby, kde byl i kapitánský můstek, do azurově modré vody. Pak už jsme se všichni šťastní a unavení plavili zpět do Nuku'alofa.

Výlet na velryby jsem si zakoupila po příjezdu na Tongu u místní společnosti, která pořádá tyto výpravy - Deep Blue Tonga. Celý den na lodi s obědem a zapůjčením veškerého vybavení (neoprén, šnorchl, brýle, ploutve) mě vyšel na 350TOP (3.500CZK). Pak jsem si koupila ještě balíček profesionálních fotografií a videí za 60TOP (600CZK). To mi přišlo celkem drahé, ale je to situace, kterou člověk zažije pouze jednou za život, tak jsem byla ochotná za to ty peníze dát.

Více!

Jak se sbalit na cestu

IMG-3702-ctverec-1-

Všichni blogují o tom, kde byli, co všechno krásného viděli, ale nikdo nechce ukázat tu "odvrácenou" stranu cestování... Jednou z jejích částí je za mě určitě dokázat se sbalit - efektivně, prakticky a do zavazadla s co nejmenším objemem. Pokusím se vám v tomto článku přiblížit, jak se barbínka snažila vměstnat celý svůj barbie house i s Kenem do 55 litrové krosny. Upřímně vám povím, jak se mi to (ne)dařilo. Co bych vynechala, když bych měla tu možnost se balit znovu, a co bych naopak určitě nezapomněla přibalit. Pokud máte před sebou nějakou delší cestu a k dispozici máte místo několika lodních kufrů pouze batůžek, tohle je článek pro vás... Článek o tom, jak se sbalit na cestu kolem světa.

Až budete číst následující řádky, mějte na paměti, že jsem si s sebou balila celý svůj život, protože v době svého balení jsem ještě nevěděla, kdy se uskuteční můj návrat do Čech (a nevím to ani teď). Téměř všechen svůj majetek jsem prodala, oblečení rozdala, knihy dala do antikvariátu, a byt jsem přenechala dalšímu nájemníkovi. Když už jsme u toho zbavování se věcí, chtěla bych vám doporučit "se minimalizovat" i v běžném životě, opravdu neskutečně se vám ulehčí a zjistíte, že většinu z těch všech vymožeností a v případě žen také oblečení, které vlastníte vůbec nepotřebujete. Vzdala jsem se také své kočičky Májky, což bylo asi nejtěžší rozhodnutí. Byla nalezenec z příkopu v Orlických horách a stala se z ní pražská kočičí dámička. Je u mých skvělých přátel Katky a Tomáše (tímto jim ještě jednou děkuji), má ještě kočičí kamarádku Lexi a musím upřímně říci, že se má mnohem lépe než u mě. Tenhle odstavec bych zakončila tím, že udělat takovýhle řez může být velice těžké a i citově náročné. A teď už k tomu, co jsem si sbalila...

Balila jsem do krosny Osprey Ariel 55 (55l) a přídavného batůžku, který se dá ke krosně zepředu přidělat Osprey Daylite Plus (20l). Toto se ukázalo jako velice praktické řešení a příště bych to udělala stejně. Sice jsem nepochopila systém přidělávání jednoho k druhému (pokud někdo z vás ano prosím napište mi, dívala jsem se i na asistenční video a nic) :D, ale vynalezla jsem vlastní systém, kterým to tam perfektně drží (pokud ho budete chtít vidět, tak mi napište vy) :D. Zavazadla nebyla plná, protže jsem věděla, že budu ještě potřebovat místo na jídlo a pití na cestu. Pokud se sbalíte tak, jak píši níže, budete mít plných cca okolo 45l.  A ještě zásadní informace (hlavně pro dámy)!... Pokud si budete chtít kupovat krosnu, vykašlete se na barvičky. Kupte si nějakou tmavou - černou, šedivou, khaki... Po prvním letu pochopíte, proč jsem to sem psala. :)

Dále jsem vezla 4 (!) toaletní taštičky. Jednu velkou se všemi možnými i nemožnými hygienickými potřebami (takovými těmi, které muži, včetně toho mého, nevědí, na co se používají). Jednu menší, příruční, ve které jsem měla nezbytnosti k akutnímu použití. Jednu se šminky a jednu, která sloužila jako lékárnička. pokud bych se měla znovu rozhodovat, co si vezmu, v tomto případě bych se určitě značně omezila. Bez většiny věcí se dá naprosto v pohodě přežít. Co se týče velké a malé hygienické taštičky, smrskla bych je do jedné. Vzala bych si jen lahvičku šampónu dohromady s kondicionérem (např. Head&Shoulders), tuhé mýdlo, krém, "holítko", dezinfekční gel na ruce (např. Dettol), tuhý deodorant (Nedoporučuji deodorant ve spreji, láhev je pod tlakem a jednou jsem zažila, že s tím měli v příručním zavazadle na letišti potíž a dotyčný se musel svého spreje vzdát.), kartáček a pastu na zuby, hřeben a co se mi hodně osvědčilo - vlhčené ubrousky (Věřte mi, že vám takové osvěžení v podobě vlhčeného ubrousku přijde, po dvou dnech strávených ve 27 stupních Celsia ve vlaku Transsibiřské magistrály, vhod). Šminky, no myslím, že bych spočítala na prstech jedné ruky, kolikrát jsem je za tu dobu, co jsem pryč z Čech, použila, ale ten pocit, že je přeci jen mám a můžu ze sebe občas udělat "krasavici", je fajn. A lékárnička je jasná, někdo potřebuje léky, které bere pravidelně, já jsem s sebou vezla i preventivně předepsaná antibiotika (předepíší na požádání po konzultaci v centru cestovní medicíny Avenier, kde jsem řešila i očkování), je dobré mít samozřejmě dezinfekci, náplasti, obinadlo, teploměr, a pár volně dostupných léků, jako Paralen, Ibalgin, Coldrex a Živočišné uhlí. Já osobně léky neberu moc ráda, radši nechávám tělo ať se z toho dostane samo, ani nepamatuji, kdy jsem měla naposledy antibiotika, ale v některých zemích je lepší být preventivně připraven. Za celou cestu jsem byla nemocná dvakrát a to hned ze začátku, než si tělo zvyklo na tu únavu a stres spojený s kompletní změnou životního stylu. Asi si teď mnozí z vás klepou na čelo, co mě může na cestování stresovat... Jsem člověk, který má (rád) vše naplánované, v Čechách jsem měla zajetý režim, dalo by se říci, že až rozvrh hodin, a najednou jsem se z toho sama dobrovolně vytrhla sedla na letadlo a nevěděla, co bude zítra. Bylo to krásné, ale prostě to byl zároveň i stres. :) No zpět k těm lékům... Projela jsem s takto nebalenou lékárničkou téměř celou Asii a neměla jsem nikde sebemenší problém (nic mi nezabavili, nic jsem nemusela vysvětlovat). Stejně tak plynule vše prošlo při příletu na Fiji a poté i na Nový Zéland. Měla jsem pro jistotu ofocené předpisy na převážené léky, ale nevím, jestli (by) to něco změnilo, neb byly v češtině. :) Teď ještě zmíním dvě věci, které radím zakoupit až v místě, kde je budete používat... Krém na opalování kupte, až budete vědět, že bude slunce. Ne, že pojedete přes Sibiř, kde den v zimě trvá asi 8 hodin, s "padesátkou" v batohu. A druhá, z mého pohledu velice důležitá, věc je repelent. Ten pořiďte až v místě použití nejen proto, abyste se s ním nemuseli táhnout, ale také proto, že ty čeští komáři nám sice tady na ty naše lektvárky naletí, ne však například kambodžští komáři. To je úplně jiný level komára, ten se vám na nějaký OFF vykašle a řádně vás poštípe. V některých odlehlejších oblastech zemí JV Asie, je riziko horečky Dengue přenášené právě komáry.

Z praktických věcí a elektroniky jsem vezla powerbanku (20000 mAh Xiaomi Mi PowerBank 2C - doporučuji, je v limitu do příručního zavazadla), více kabelů na nabíjení telefonu (rádi se ztrácejí), sluchátka, notebook, prodlužku se třemi zásuvkami (Skvělá věc, protože v dané zemi už koupíte jen redukci a směle nabíjíte ne jednu, ale tři věci!), šitíčko, nožík se zabudovanou manikůrou, sešit v tvrdé vazbě, propisku (Tu opravdu doporučuji mít s sebou v příručním zavazadle, protože při příletu do některých zemí musíte vyplnit příletovou kartu a nemusíte se s tím pak na letišti zdržovat, už ji budete mít vyplněnou z letadla, kde vám jí stevardi rozdají.), zapalovač s otvírákem na pivo (ten mi někde po cestě zabavili z krosny na letišti, protože se nesmí v odbaveném zavazadle převážet), futrál na brýle a více hadříků na čištění, sluneční brýle, více balíčků kapesníčků a cestovní příbor (plastovou lžíci/vidličku).

A jdeme do finále! Oblečení a obuv...
Nejdřív napíši něco k obuvi, protože to je podle mě nejdůležitější část celého vybavení. Většina z vás to jistě ví, já to například až donedávna nevěděla... Bota má být větší! Jestli vám padne jako ulitá (jak Popelce střevíček), tak je to špatně. Vnitřní část pohorek (Salewa WS ALP TRAINER MID GTX), které jsem si před cestou zakoupila, je o více než 1 cm delší než mé chodidlo. Základní pravidlo u koupi takovéhle boty je, že pokud jdete z prudkého kopce, máte ponožku a bota je utažená tak, aby vám byla pohodlná, neměla by se vám špička nohy dotýkat předku boty. Myslete také na dostatek místa do šířky. Na to už žádné přesné pravidlo nemám, ale pokud budete např. cítit, že vám bota tlačí prsty u nohou k sobě, není to ta pravá. Pokud budete hodně chodit, pořiďte si i ortopedické vložky do bot. Předpis na ně získáte u ortopeda a pak vám ve vybraných prodejnách udělají otisky plosek, vyžádají si boty, ve kterých budete vložky nosit a dle toho zhotoví ortopedickou vložku přímo vám na míru. V případě pořizování ortopedických vložek kupujte boty ještě o trochu větší, ortopedická vložka totiž zabere více místa než obyčejná vložka, se kterou si botu zakoupíte. Dále jsem s sebou vezla tenisky (Nike Free RN 2018) a pantofle (ne žabky, někdy budete chtít mít v těch pantoflích ponožku). Ponožky jsou neméně důležité, proto je dobré si dát i na jejich výběru záležet. Pořiďte si černé (až vám je po cestě v prádelně zaperou, nebude to na nich vidět) ponožky z funkčního materiálu. Mně osobně se osvědčily funkční černé kotníčkové ponožky z Decathlonu, ale vezměte si i vysoké ponožky. Pak se mi ještě osvědčily jedny teplejší ponožky z merina od značky Lasting Merino. Naopak se mi neosvědčily kotníkové ponožky z merina od naší značky Husky. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že na puchýři má častěji větší podíl špatně zvolená ponožka, než samotná bota, pomineme-li lodičky/balerínky. Co výslovně nedoporučuji jsou bílé bavlněné ponožky, ty rovnou vyhoďte.
S oblečením to pro mě bylo asi nejsložitější, jednak jsem děsná parádnice a jednak jsem si musela zabalit na všechna roční období od Sibiře až po téměř rovníkový Singapur a také počítat s následným životem na Zélandu. Vezmeme to zezdola a začneme kalhotami... Vzhledem k cestě přes Sibiř jsem vezla zateplené softshellové kalhoty - z vrchu softshell zevnitř fleece. O těch jsem věděla, že mi stačí na kratší časový úsek a proto jsem nijak nedbala na jejich kvalitu, či dobu trvanlivosti a objednala si je z AliExpressu. Dále je dobré mít jedny "slušné" kalhoty do města, takže jsem vezla džíny. Pak jsem měla dvoje legíny, jedny funkční (Nike) a jedny obyčejné bavlněné (H&M) a počítala s tím, že je možná budu dávat ještě pod ty softshellové kalhoty. Dále jsem vezla ještě plátěné kalhoty a bavlněné tepláky (teplákovou soupravu). Pokud bych měla možnost rozhodovat se znovu, už bych ani jedny z dvojice pláťáky/tepláky nevezla. Objevila jsem totiž, až tady na Zélandu, tepláky z materiálu DRY-FIT od Nike (nepodařilo se mi vyhledat přesně ty, které mám, ale např Nike Swift jsou z toho zázračného materiálu, předpokládám, že budou mít i v ČR) a jak s oblibou říkám, byla to nejlepší investice do oblečení v mém životě. Jsou lehoučké, jako plátěné kalhoty, větruvzdorné, vlhkost pohlcující a jdou snadno očistit, jen "vypucováním", takže polovinu cesty nebudete vypadat jak špinavci. Také jsem vezla kromě dlouhých kalhot i šortky u kterých jsem dbala na to, aby se mi v nich netřela stehna o sebe, když jdu. Teď už se přesuneme k horní polovině těla... Vezla jsem si pár obyčejných bavlněných triček dlouhý/krátký rukáv, z nichž jedno delší do teď používám na spaní. Dále jsem vezla jedno merino tričko s krátkým rukávem od Husky (černé). Musím říci, že materiál je velmi příjemný a nekouše, jedinou nevýhodou tohoto kousku oděvu je jeho životnost, již v Rusku (na začátku cesty) jsem měla díry na ramenou, v místě popruhů krosny a to přestože mezi tričkem a popruhem bylo několik dalších vrstev oblečení. Psala jsem přímo do Husky o tom, co se mi s jejich výrobkem stalo a v jaké jsem situaci a tam se k celému problému postavili velice chladně. Takže jsem si triko za 1200CZK, do kterého se mi udělaly po čtrnácti dnech používání díry pěkně zašila a nosím ho dál. Alespoň jsem to výše zmíněné šitíčko nevezla zbytečně. Sbalila jsem si také 4 funkční DRY-FIT vršky Nike - 2x tílko (používala jsem i jako součást teplého spodního prádla), triko krátký rukáv a dlouhý rukáv s rolákem. Bavlněnou mikinu (horní díl teplákové soupravy) a fleecovou mikinu ke krku na zip. Jako vrchní vrstvy jsem vezla: darovaný kožich z berana (vzhledem k cestě Sibiří), který zůstal i s ušankou ve Vladivostoku, lehkou velice skladnou péřovou bundičku objednanou na AliExpressu a softshellovou bundu od Husky. Ke kožichu vám asi žádnou recenzi dávat nemusím, protože nepředpokládám, že by byl někdo z vás takový exot jako já a jel někam s několik kilogramů vážícím kožichem. Péřovka splnila očekávání. Je velice skladná, takže není nijak zvlášť naducaná tudíž není ani nijak extrémně teplá, několikrát jsem ji použila v kombinaci se softsellovou bundou, kdy softshellka byla navrchu a to bylo super. Pokud budete chtít něco takového dělat, počítejte s tím už při vybírání velikostí daných kusů oblečení. Softshellová bunda od Husky (SALLY L) je perfektní. Funguje skvěle a navíc je i slušivá. Pokud víte, že jedete do zimy, i kdyby jen do menší, vezměte si čepici. Tělesné teplo hlavou opravdu velice uniká, proto je dobré mít jí v teple. Z těch doplňků ještě samozřejmě nějaké rukavice (takové abyste v nich mohli ovládat telefon) plus jsem měla palčáky, které jsem dávala ještě přes, když byla velká zima, návlek na krk, ty jsem měla dokonce dva teplý fleecový (Decathlon) a jeden obyčejný lehký, čelenka, čepice s kšiltem (v JV Asii ideální), šátek (nosit s sebou hlavně v JV Asii, kde budete na lehko a do některých památek vás nebudou chtít v tílku a šortkách pustit, tak jen přehodíte šátek), plavky. Plavky nezapomeňte, jednak se vám budou hodit v místech, kde byste to nečekali, že je vůbec budete chtít použít. A jednak se vyvarujete situaci, kdy budete ve Vietnamu shánět plavky, tam na vás nebudou mít velikost, podotýkám, že mám velikost S/M, a všetečný prodavač vám vysvětlí, že musíte dělat "exercises", abyste se do jeho zboží vešla. ;) Měla jsem s sebou i dvoje (!) šaty. Pokud budete na šatech trvat, vezměte si max jedny. Moje doporučení na závěr, vezměte si co nejvíce černého či tmavého oblečení, nikde vám to nevyperou tak, jako si to vyperete doma sami a některé světlé kousky se pak nedají už moc nosit a hlavně ať je vám to pohodlné, na krásu nebo styl se vykašlete, dbejte na pohodlí a svoje zdraví, nepodceňujte venkovní teplotu, nebo naopak nebuďte líní se svléknout, když vám bude horko. Přemýšlejte nad tím, co si berete na sebe a kam jdete. Mnohdy je nutné obléknout se více do města, kde je vyšší teplota, protože se nebudete tolik pohybovat, než na pěší výlet ve velmi nízké teplotě, protože ta produkce tělesného tepla bude vyšší. V horkém podnebí hodně pijte, noste pokrývku hlavy, namažte se UV faktorem, noste sluneční brýle, když se spálíte, radši ty části zakryjte oděvem na úkor toho, že se třeba budete pár dní pařit, než se to trochu zahojí.

Okénko speciálně pro pány... Můj muž je takový samorost a mnohem zkušenější cestovatel a vůbec vybavení tolik neprožíval. Sibiř zvládl v džínách s teplou spodní vrstvou značky Moira, skladnou péřovou bundou z Decathlonu a softshellovou bundou Husky (NAKRON M), kterou si dával ještě přes péřovku, když bylo třeba. Všechny vyjmenované kousky byly velice dobrá investice. Dále si vezl jednu fleecovou mikinu (Decathlon), několik černých triček s krátkým rukávem, funkční kalhoty, ze kterých se po odepnutí spodní části dají udělat šortky, tepláky, nákrčník, čepici, rukavice, které soustavně ztrácel a plavky. Co se obuvi týče, na noze měl pohorky a v krosně si vezl sandále a barefoot od Skinners. Ve Vietnamu jsme pro něj dokupovali kšiltovku, polarizované sluneční brýle má z AliExpress. Krosna no name a batoh na foťák Vanguard ADAPTOR 46, který bohužel doporučit nemůžeme.

Okénko speciálně pro ženy... Vykašlete se na podprsenku s kosticemi. Pořiďte si nějakou pohodlnou sportovní, hlavně ať vás neškrtí. Já mám dobrou zkušenost s Nike Indy Sports Bra, ta má i vycpávky. Pak mám jednu takovou tělovou, je to takové látkové nic, jako ustřižené tílko, tu jsem si dokupovala v Hong Kongu a mám jí nejradši. Chci se teď ještě zmínit o tom, jak zvládám periodu na cestách. Tampony nepodporuji vůbec. Jsem však majitelkou menstruačního kalíšku, který mohu na cesty jedině doporučit. Vezete jednu malou věc, kterou máte kdykoli při ruce, nezabírá žádné místo, nic neváží a můžete se s ním i koupat. Jeho údržba je snadná - opláchnout, umýt mýdlem, vyvařit. Bez problémů mi vydrží celou noc. Pokud není jiného zbytí (nemáte možnost/příležitost ho vylít a hygienicky opláchnout) vydrží i celý den (ráno nandat večer vyndat). Před jeho koupí si o něm přečtěte, abyste zvolily správnou velikost a tvar, zkrátka, aby vám sedl (Tentokrát je jako ulitý správně.). Plus jsem vezla malý balíček slipových vložek. Omlouvám se jestli jsem někoho znechutila, ale nevidím důvod toto téma tabuizovat, když patří ke každodennímu životu. :)

Takže to by bylo asi tak všechno. Článek to není krátký, ale o to poučnější. :) Pevně věřím, že vám přijde vhod. Jako obvykle doplním, že pokud by vám zde scházela jakákoli informace, neváhejte mě kontaktovat na mém instagramovém či facebookovém účtu Manuela's Ĺittle Secrets, nebo na e-mailu uvedeném v kontaktech.

Více!

Silvestr u oceánu

IMG-9924

Vánoce snáším všeobecně špatně, protože posledních deset let jsem byla na Vánoce sama, tak jsem se rozhodla v rámci vlastního obranného mechanizmu a pudu sebezáchovy, že budu předstírat, že prostě nejsou. Jde to teda dost těžko, když vánoční výzdobu pozorujete už od půlky října, ale co naplat. Nejdřív jsem odjela s kamarády na snowboard do Krkonoš, kde to mám opravdu ráda a pak jsem si před Silvestrem sbalila svých pět švestek a odletěla do Malagy, kde mě vyzvedl můj kamarád a učitel surfu a odvezl mě do malého městečka na břehu Atlantského oceánu.

V Zahara de los Atunes (v překladu Poušť Tuňáků) jsem bydlela v domě u pláže s ním a ostatními surfaři, se kterými jsem se na předchozí dovolené seznámila. Home office mi dovolil jít si každé odpoledne zasurfovat, chodit na procházky a trošku zvolnit ten uspěchaný pražský životní styl.

Můj obvyklý den probíhal tak, že jsem ráno vstala okolo osmé (byla jsem vždy první, ostatní život v domě se začal probouzet až tak okolo jedenácté) a udělala si snídani. Typickou španělskou snídani - jejich chleba (pro nás francouzská bageta) pokapaný olivovým olejem, pomazaný rozmixovaným rajčetem s troškou česneku, pepř a na vrchu Jamón. Jamón si snažím ve Španělsku vždycky maximálně užít, protože u nás opravdu neseženete v poměru ku ceně tu kvalitu, kterou byste si přáli. Nejpozději v devět mi začíná pracovní doba, takže jsem se uvelebila na kanapi ve společné místnosti v přízemí domu, kde byla i kuchyně a virtuálně se přenesla do Belgie.

V mezičase mě bavilo pozorovat španělský uvolněný život, především u surfařů to platí snad dvojnásob. Na všechno mají dost času, nikam nespěchají, svůj život si vychutnávají, jsou přátelští a mají pořád úsměv na rtech, což kromě dalších aspektů přičítám i tomu, že přestože byl prosinec a ve střední Evropě byla tou dobou krušná zima, tady bylo stále příjemných 21°C. Pro zdejší obyvatele jsou v tuto část roku prázdniny, protože přímořská městečka žijí především z cestovního ruchu. Sezona je pro ně cca od Velikonoc do konce října. Za tu dobu si musí vydělat na živobytí a ještě našetřit na 5 mrtvých měsíců. Dle mého názoru to není vždy snadný život, ta nejistota by mě asi dováděla k šílenství, ale tady si nikdo nestěžuje. Ke štěstí jim stačí mít kde spát (často je to obytňák), mít co jíst, jejich surf a v neposlední řadě vlny (!). Když je to na jednom místě už nebaví, přesunou se dál, další léto je najmou v jiné surfové škole nebo jiném hotelu o 100km dál. Tenhle životní styl tu praktikují především mladí muži, ale najdou se i páry a hrstka slečen. Tohle je podle mě svoboda.

Když mi skončila pracovní doba a vál Levante (vítr od východu, který nepřináší dobré podmínky pro surfování) šla jsem na procházku, nebo oprášila své skateové dovednosti z mládí, kterých už mnoho nezbylo. Za návštěvu stojí také městečko Vejer de la Frontera, které leží na kopci a proto zde koluje od pradávna pověra, že jeho obyvatelé mají silné nohy. Válo-li ale Poniente (vítr od západu, od oceánu, který zaručuje vlny), nasoukala jsem se do neoprénu chopila se surfu a vrhla se do vln. :) V té době měla voda 17°C. Vlny byly menší, pro mě ideální. Ostatní nad nimi ohrnovali nos ale v rámci solidarity se středoevropským nadšencem vždy ochotně šli. Snažili se mě pokaždé vzít na jinou pláž, abych také něco viděla. Takže se mi stalo, že na pláži v Barbate jsem se poprvé v životě topila, na pláži El Palmar u vesničky Benitos del Lomo jsem viděla uprchlickou loď, na pláži Fuente del Gallo jsem místo surfování obdivovala vysoké červené útesy, na pláži Los Bateles ve městečku Conil de la Frontera jsem surfovala u ústí řeky, pláž Los Alemanes mě naprosto okouzlila svou krásou, kterou jen dokresluje maják (k němu se dá procházkou pohodlně dojít, za ten výhled to stojí) tyčící se na jejím konci, ne na darmo se ve stráni nad ní rýsují nejluxusnější vily široko daleko, dle místních tam vlastní vily někteří španělští fotbalisté a šušká se, že po druhé světové válce přímo v těchto místech Franco schovával některé sběhlé nacistické pohlaváry, co je na tom ale pravdy nevím, podklady pro tuto informaci se mi nepodařilo dohledat. Ještě k té uprchlické lodi... Představte si pramici, ale obrovskou, vysokou přes 2 metry, dlouhou tak 5 metrů, připomínající staré dřevěné lodě, co vídáme ve filmech. Byla natřená na černo (!) a okolo okraje měla červený pruh. Žádné plachty, žádný motor. Konstruktéři zřejmě spoléhali na mořské proudy, které přirozeně zanesou loď z Afriky ke španělským břehům. Místní, kteří to viděli, když loď přistála samozřejmě zavolali policii, ale ta než přijela, uprchlíci se dávno rozutekli do všech stran, utíkali hubení mladí muži i korpulentní matky ověšené dětmi, v mžiku prý byli všichni pryč.

K večeři jsme jedli ryby, ryby a zase ryby. Když jsem odjížděla, měla jsem popravdě ryb po krk. Je to ale jedna z výhod života u moře/oceánu, že večeři si můžete ulovit, když to umíte... Člověk by vůbec netušil, že je na tom tolik vědy. Já se naučila alespoň rozeznat rybaření se sítí (které jsem zde viděla častěji), od rybaření s prutem. :D A dozvěděla jsem se, že mít špatně složenou rybářskou síť je asi taková tragédie jako mít špatně složený padák (no nemyslím si). :D Chtěla jsem se naučit rybu vykuchat, říkajíc si "holka, to se ti bude hodit!", ale bohužel, je to jen pro silné žaludky, co se umí oprostit od citů a vyvržené vnitřnosti je nechávají klidnými. Maximum, co jsem zvládla je koukat se, zpovzdálí, asi z pěti metrů, bez brýlí. :D 

Co bych chtěla dál říct, nevím, jestli je to tím, že je tahle část Andalusie chudá, nebo že ten Silvestr zdejší tolik neprožívají, ale být na půlnoc na pláži je přeceňovaná záležitost. Viděla jsem asi dva ohňostroje kdesi v dálce. Co se lidí týče, naše parta tam byla jediná. V dobré víře, že to s těmi ohňostroji není tak zoufalé, jsme se vrátili do domu a vylezli na střešní terasu, ale ani tak jsme nic neviděli, takže to vlastně proběhlo jako každý večer, příjemné posezení, povídání, popíjení a všichni se postupně vytráceli do svých pokojů.

Když nastal čas odjezdu, odvezli mě na letiště do Jerez de la Frontera, což je nejmenší letiště které jsem dosud viděla, odkud jsem letěla do Madridu, což je naopak největší letiště, které jsem dosud viděla, a odtamtud do Barcelony, ale o tom až příště... :) 

Více!

Jak to všechno začalo

IMG_2687

Pokud jste četli úvod k této stránce, určitě chcete slyšet podrobnosti... V říjnu minulého roku jsem odjela na dovolenou do Španělska a jak jsem již zmiňovala v úvodním článku, nebyla jsem v dobrém rozpoložení. Samozřejmě k tomu vedlo více aspektů, jednak jsem nevěděla kam se dál posouvat a cítila jsem, že mě v životě už čekají jen jistoty a prosperita, volně přeloženo nuda a šeď a nevěděla jsem, jak to mám změnit, když už jsem konečně dostala nějaký nápad, neměla jsem odvahu jej uskutečnit, protože by to byl krok ven z mé komfortní zóny, což je pro konzervativce se samodiagnostikovaným OCD :) , který se rád vrací domů, do pohodlí a tepla, naprosto nemyslitelné a jednak jsem za sebou měla 2 těžké roky - rozchod, propuštění z práce a mnoho dalšího, ale o tom třeba někdy příště.

Poté, co jsem během 10 dnů procestovala Španělsko, jsem se na týden usadila na jednom místě, abych měla klid na přemýšlení a odpočinek, ten jsem sice nakonec neměla, ale tento celý můj cestovatelský počin mě přivedl na facebookovou stránku Cestování, spolucestování, cestovatelská seznamka. Já, zarytý odpůrce seznamek, jsem tuto stránku chtěla využít pouze jako inspiraci k dalšímu cestování, případně také sdílet svoje zážitky a fotky, nebo někomu poradit s tím, kde už jsem sama byla. No jak to tak bývá, kdo nehledá, kdo přímo odporuje (!), ten najde. :D

Nerada bych, aby to vyznělo tak, že vztah mi dal tu vidinu něčeho, že díky vztahu jsem se dostala pryč z toho bludného kruhu, o kterém jsem psala výše. Samozřejmě mě i ten vztah samotný povzbuzuje, ale díky Martinovi, který byl primárně mým kamarádem, a soustavné práci na sobě samé, jsem získala potřebné sebevědomí k tomu, že všechno to, co jsem chtěla uskutečnit a neměla jsem odvahu, dokážu. V budoucnu toho chystáme mnoho, ale teď už vím, že bych jela, tam kam se chystáme, i bez něj. Člověk prostě občas potřebuje pochopit, nasměrovat a popostrčit. Samotné by mi to trvalo mnohem déle, tak jsem ráda, že mi to urychlil.

No a samozřejmě, protože to nemohlo být tak jednoduché, "našli se a žili spolu šťastně až do smrti", prvního tři čtvrtě roku, co jsme se znali bydlel on v Barceloně a já v Praze. A takhle to všechno cestování začalo...

Slibuji, že další příspěvky už budou z konkrétních cest. :)

Více!