Silvestr u oceánu

IMG-9924

Silvestr u oceánu

Vánoce snáším všeobecně špatně, protože posledních deset let jsem byla na Vánoce sama, tak jsem se rozhodla v rámci vlastního obranného mechanizmu a pudu sebezáchovy, že budu předstírat, že prostě nejsou. Jde to teda dost těžko, když vánoční výzdobu pozorujete už od půlky října, ale co naplat. Nejdřív jsem odjela s kamarády na snowboard do Krkonoš, kde to mám opravdu ráda a pak jsem si před Silvestrem sbalila svých pět švestek a odletěla do Malagy, kde mě vyzvedl můj kamarád a učitel surfu a odvezl mě do malého městečka na břehu Atlantského oceánu.

V Zahara de los Atunes (v překladu Poušť Tuňáků) jsem bydlela v domě u pláže s ním a ostatními surfaři, se kterými jsem se na předchozí dovolené seznámila. Home office mi dovolil jít si každé odpoledne zasurfovat, chodit na procházky a trošku zvolnit ten uspěchaný pražský životní styl.

Můj obvyklý den probíhal tak, že jsem ráno vstala okolo osmé (byla jsem vždy první, ostatní život v domě se začal probouzet až tak okolo jedenácté) a udělala si snídani. Typickou španělskou snídani - jejich chleba (pro nás francouzská bageta) pokapaný olivovým olejem, pomazaný rozmixovaným rajčetem s troškou česneku, pepř a na vrchu Jamón. Jamón si snažím ve Španělsku vždycky maximálně užít, protože u nás opravdu neseženete v poměru ku ceně tu kvalitu, kterou byste si přáli. Nejpozději v devět mi začíná pracovní doba, takže jsem se uvelebila na kanapi ve společné místnosti v přízemí domu, kde byla i kuchyně a virtuálně se přenesla do Belgie.

V mezičase mě bavilo pozorovat španělský uvolněný život, především u surfařů to platí snad dvojnásob. Na všechno mají dost času, nikam nespěchají, svůj život si vychutnávají, jsou přátelští a mají pořád úsměv na rtech, což kromě dalších aspektů přičítám i tomu, že přestože byl prosinec a ve střední Evropě byla tou dobou krušná zima, tady bylo stále příjemných 21°C. Pro zdejší obyvatele jsou v tuto část roku prázdniny, protože přímořská městečka žijí především z cestovního ruchu. Sezona je pro ně cca od Velikonoc do konce října. Za tu dobu si musí vydělat na živobytí a ještě našetřit na 5 mrtvých měsíců. Dle mého názoru to není vždy snadný život, ta nejistota by mě asi dováděla k šílenství, ale tady si nikdo nestěžuje. Ke štěstí jim stačí mít kde spát (často je to obytňák), mít co jíst, jejich surf a v neposlední řadě vlny (!). Když je to na jednom místě už nebaví, přesunou se dál, další léto je najmou v jiné surfové škole nebo jiném hotelu o 100km dál. Tenhle životní styl tu praktikují především mladí muži, ale najdou se i páry a hrstka slečen. Tohle je podle mě svoboda.

Když mi skončila pracovní doba a vál Levante (vítr od východu, který nepřináší dobré podmínky pro surfování) šla jsem na procházku, nebo oprášila své skateové dovednosti z mládí, kterých už mnoho nezbylo. Za návštěvu stojí také městečko Vejer de la Frontera, které leží na kopci a proto zde koluje od pradávna pověra, že jeho obyvatelé mají silné nohy. Válo-li ale Poniente (vítr od západu, od oceánu, který zaručuje vlny), nasoukala jsem se do neoprénu chopila se surfu a vrhla se do vln. :) V té době měla voda 17°C. Vlny byly menší, pro mě ideální. Ostatní nad nimi ohrnovali nos ale v rámci solidarity se středoevropským nadšencem vždy ochotně šli. Snažili se mě pokaždé vzít na jinou pláž, abych také něco viděla. Takže se mi stalo, že na pláži v Barbate jsem se poprvé v životě topila, na pláži El Palmar u vesničky Benitos del Lomo jsem viděla uprchlickou loď, na pláži Fuente del Gallo jsem místo surfování obdivovala vysoké červené útesy, na pláži Los Bateles ve městečku Conil de la Frontera jsem surfovala u ústí řeky, pláž Los Alemanes mě naprosto okouzlila svou krásou, kterou jen dokresluje maják (k němu se dá procházkou pohodlně dojít, za ten výhled to stojí) tyčící se na jejím konci, ne na darmo se ve stráni nad ní rýsují nejluxusnější vily široko daleko, dle místních tam vlastní vily někteří španělští fotbalisté a šušká se, že po druhé světové válce přímo v těchto místech Franco schovával některé sběhlé nacistické pohlaváry, co je na tom ale pravdy nevím, podklady pro tuto informaci se mi nepodařilo dohledat. Ještě k té uprchlické lodi... Představte si pramici, ale obrovskou, vysokou přes 2 metry, dlouhou tak 5 metrů, připomínající staré dřevěné lodě, co vídáme ve filmech. Byla natřená na černo (!) a okolo okraje měla červený pruh. Žádné plachty, žádný motor. Konstruktéři zřejmě spoléhali na mořské proudy, které přirozeně zanesou loď z Afriky ke španělským břehům. Místní, kteří to viděli, když loď přistála samozřejmě zavolali policii, ale ta než přijela, uprchlíci se dávno rozutekli do všech stran, utíkali hubení mladí muži i korpulentní matky ověšené dětmi, v mžiku prý byli všichni pryč.

K večeři jsme jedli ryby, ryby a zase ryby. Když jsem odjížděla, měla jsem popravdě ryb po krk. Je to ale jedna z výhod života u moře/oceánu, že večeři si můžete ulovit, když to umíte... Člověk by vůbec netušil, že je na tom tolik vědy. Já se naučila alespoň rozeznat rybaření se sítí (které jsem zde viděla častěji), od rybaření s prutem. :D A dozvěděla jsem se, že mít špatně složenou rybářskou síť je asi taková tragédie jako mít špatně složený padák (no nemyslím si). :D Chtěla jsem se naučit rybu vykuchat, říkajíc si "holka, to se ti bude hodit!", ale bohužel, je to jen pro silné žaludky, co se umí oprostit od citů a vyvržené vnitřnosti je nechávají klidnými. Maximum, co jsem zvládla je koukat se, zpovzdálí, asi z pěti metrů, bez brýlí. :D 

Co bych chtěla dál říct, nevím, jestli je to tím, že je tahle část Andalusie chudá, nebo že ten Silvestr zdejší tolik neprožívají, ale být na půlnoc na pláži je přeceňovaná záležitost. Viděla jsem asi dva ohňostroje kdesi v dálce. Co se lidí týče, naše parta tam byla jediná. V dobré víře, že to s těmi ohňostroji není tak zoufalé, jsme se vrátili do domu a vylezli na střešní terasu, ale ani tak jsme nic neviděli, takže to vlastně proběhlo jako každý večer, příjemné posezení, povídání, popíjení a všichni se postupně vytráceli do svých pokojů.

Když nastal čas odjezdu, odvezli mě na letiště do Jerez de la Frontera, což je nejmenší letiště které jsem dosud viděla, odkud jsem letěla do Madridu, což je naopak největší letiště, které jsem dosud viděla, a odtamtud do Barcelony, ale o tom až příště... :)