Transsibiřská magistrála

Bez-nazvu

Transsibiřská magistrála

Nebyla bych to já, abych zase nemusela mít něco extra, takže v jakém období si myslíte, že jsem si vybrala cestovat přes Sibiř... Samozřejmě že v zimě. :) Pokud se chcete dozvědět, jaká byla nejnižší teplota, kterou jsem na Sibiři zažila, co jsem nosila na sobě, abych jakožto křehulka z Prahy neumrzla, jak jsem se dorozumívala s místními obyvateli, kolik dní mi cesta trvala, jakou nejdelší dobu jsem strávila v kuse ve vlaku, co jsem ve vlaku jedla, kde všude jsem udělala zastávku a spoustu praktických rad, prosím pokračujte ve čtení článku...

 

Jako součást mé cesty na Nový Zéland, kde nyní žiji, jsem se rozhodla, vzít to přes Rusko (asi si teď ťukáte na čelo). Moje cesta začala na malém letišti v Karlových Varech, odkud lítá přímý spoj do Moskvy. Když jsem odlétala musím říct, že mi ukápla slzička, protože jsem nevěděla, kdy se vrátím (což nevím ani teď), protože jsem opouštěla svůj starý život a nevěděla, jaký bude ten nový, protože jsem se vzdala všeho, co jsem měla, a co mi zbylo, jsem vměstnala do 55 litrů krosny, která vážila 18 kg (a já ji skoro nemohla unést) a v neposlední řadě protože jsem dala sbohem celé své rodině a nechala je v Čechách na pospas osudu. :)

 

Vybavená ušankou s růžky a darovaným kožichem jsem vystoupila na letišti Vnukovo nedaleko Moskvy. (Mám opravdu skvělou kamarádku, od které jsem dostala pravý kožich z berana, že prý jej nenosí a leží jí ve skříni, tak ať prý si ho vezmu, že jej aspoň užiji. Pouze díky ní jsem neumrzla...) Zavolala jsem si Uber, abych se dostala do zjednaného hostelu. Potom, co dvakrát obkroužil letištní parkoviště, jízdu na moje náklady zrušil, že prý mě nenašel, zatímco já jsem mrzla před letištní halou. "No to mi to pěkně začíná...", říkala jsem si. Pak jsem natrefila na nějakého neoficiálního taxikáře a poučena o částce, za kterou by odvoz do mého hostelu měl teoreticky být, jsem smlouvala a smlouvala dokud se jeho cena nepřiblížila, té co mi nabízela aplikace Uber. Nechci se v tomto článku věnovat tomu, co jsem ve všech zastávkách mé cesty Ruskem viděla a navštívila, takže pojďme přeskočit 4 dny strávené v Moskvě, tímto se ocitám na Leningradském nádraží, kde nastupuji na svou téměř 9 hodin dlouhou noční jízdu do Petrohradu. Na tuto cestu jsem zakoupila jízdenku do společného spacího vagónu tzv. plackartnyj. Je to vagón 3. třídy a jízdenka v něm na trase Moskva - Petrohrad se dá sehnat okolo 1500RUB (550CZK). (Do Petrohradu se dá dostat vlakem i podstatně rychleji, ale také podstatně dráž, a to když využijete rychlovlak.)

 

V Petrohradu jsem vystoupila na Moskevském nádraží a pěšky jsem se dovalila se svým "batůžkem" do hostelu. V Petrohradu jsem strávila 5 dní a oslavila zde i náš nový rok (podle Gregoriánského kalendáře). Rusové mají Nový rok jindy (náš 14. leden), slaví totiž podle Juliánského kalendáře, podle kterého se řídí největší ruská církev - Pravoslavná. I přestože oficiálně Ruský nový rok nebyl, oslavy byly i tak pěkné, v ulicích bylo plno lidí a nechyběl ani ohňostroj. Na nádraží Ladozhskiy Vozkal jsem pak nastoupila na svou 1 den a 10 hodin dlouhou cestu do Jekatěrinburgu. Jela jsem opět v plackartnym, do kterého se dá na této trase zakoupit jízdenka za cca 2500RUB (900CZK). V Moskvě a Petrohradu se nenechte zmást, je tam více nádraží, ze kterých odjíždějí vlaky stejným směrem, tak abyste dorazili na to správné. Ostatní menší města, která jsem navštívila už mají jen jedno velké nádraží, takže od Moskvy na východ už to tak složité není.

 

V Jekatěrinburgu jsem strávila 4 dny. Odsud se lze dostat maršrutkou (mikrobus) na hranici Evropy a Asie a zažít tak každou nohu na jiném kontinentu, nebo navštívit pomník vyvražděné carské rodiny. Z Jekatěrinburgu jsem jela dlouhé 2 dny a 5 hodin v plackartnym vagónu za cca 4000RUB (1500CZK)  do Irkutsku.

 

Čtyřdenní zastávku mé cesty v Irkutsku jsem nestrávila pouze ve městě, to důležité jste totiž schopni obejít za jeden den. 2 dny jsem strávila mimo Irkutsk. Přemístila jsem se maršrutkou z irkutského hlavního autobusového nádraží do vesnice Lištvianka na břehu Bajkalského jezera. Bajkalské jezero je největším rezervoárem pitné vody na světě a jeho majestátnost mi vzala dech. Bohužel, vzhledem k tomu, že se má cesta odehrávala v lednu nemohla jsem na Bajkalu využít ani jednu z místních atrakcí. Takže doporučuji dostat se na Bajkal až v únoru, kdy už je jezero kompletně zamrzlé a vy se po něm budete moci vydat na výlet na obhlídku ledových jeskyní nebo okolní přírody, psím spřežením, či na sněžném skútru. Led Bajkalského jezera dokonce dosáhne takové tloušťky, že přes něj v daném období vede i oficiální dálnice, jako zkratka do Ulan-Ude. No, já se musela zase pěkně vrátit do Irkutsku a jezero objet vlakem v jeho spodní části. Cesta do Ulan-Ude trvala pouhých 8 hodin, využila jsem k ní vagón 2. třídy, spala jsem tedy v kupé. Cena za 2. třídu se pohybuje okolo 1500RUB (550CZK).

 

Ulan-Ude mě v 5 hodin ráno přivítalo nevlídně nízkou teplotou -27 stupňů Celsia. Podotýkám, že všichni místní obyvatelé, které jsem v průběhu cesty Sibiří potkala, mi říkali a velice to zdůrazňovali, jaké mám štěstí, že je letos teplá zima. No nebudu vám nic nalhávat, o "teplé zimě" jsem v tu chvíli dost pochybovala. Do hostelu jsem se z nádraží přemísťovala pěšky, kvůli svojí krosně šnečí rychlostí. A samozřejmě, co se mi logicky musí stát, když je největší zima a tma...? Hostel byl zhasnutý a zamčený. Na zvonění na zvonek nikdo neodpovídal, stejně tak na telefonáty. Po asi 20 minutách čekání, kdy už jsem si říkala, že půjdu zkusit hledat jinam, jsem na internetu našla ještě jiné číslo, kde jsem se dovolala rozespalé paní recepční, která spala na gauči přímo za dveřmi, za kterými jsem stála a mrzla. Jako většina místních, které jsme po cestě potkali, i na recepcích hotelů, nemluvila anglicky. Takže přišla na přetřes moje lámaná ruština spolu se znakovou řečí a spoustou českých a anglických slov. Musím tedy říct, že jsem se vždycky domluvila, když s vámi lidé mluvit chtějí, tak se spolu dorozumíte a především v Rusku, kdy naše jazyky oba pocházejí ze stejné jazykové větve. V Ulan-Ude jsem také naposled použila maršrutku. Jela jsem se s ní podívat na jediný povolený buddhistický chrám v bývalém Sovětském Svazu, který prý dokonce otevíral sám Stalin (tuto informaci se mi nepodařilo nikde ověřit). Ivolginsky Datsan leží asi půl hodiny cesty od města. No a pak jsem se po třech dnech strávených v Ulan-Ude rozloučila s Leninem a nasedla na vlak směr Vladivostok. Toto je trasa, kde jsem strávila nejvíce času ve vlaku - bez mála 3 dny. Cena jízdenky se pohybuje okolo 3500RUB (1300CZK).

 

Ve Vladivoastoku jsem pobyla 3 dny a pak jsem se plynule přemístila do Jižní Korei, ale o tom zase někdy příště... :)

 

Ceny jízdného se pohybují v  závislosti na ročním období. My jsme jeli v průběhu oslav ruských Vánoc a ruského Nového roku, takže nás cesta vyšla dráž, než ceny, které uvádím zde. Ty jsem pro vás vyhledala, abyste měli alespoň nějakou představu. Další faktory, které ovlivní cenu jízdenky jsou jestli si ji zakoupíte s předstihem, či těsně před odjezdem, v jakém denním/nočním čase začíná vlak svou jízdu, jakým typem vlaku a vagónu pojedete (některý vagón 3. třídy je luxusnější než kupé 2. třídy), jestli jedete rychlíkem, nebo vlakem který staví v každém zapadákově a takhle bych mohla pokračovat. Nejlevnější jízdenky jsou samozřejmě pryč první. Zde přidávám odkaz přímo na stránku Ruských Drah, kde můžete vyhledat a zakoupit své jízdenky:  https://pass.rzd.ru/main-pass/public/en , lze také stáhnout jejich aplikaci do mobilu, ze které se vám to bude samozřejmě operativně řešit pohodlněji.

 

Na cestě Sibiří jsem strávila sečteno podtrženo 1 měsíc, ale dalo by se tam strávit klidně čtvrt roku a určitě byste se nenudili. Přímá cesta z Moskvy do Vladivostoku trvá okolo 7 dnů. Přímý vlak z Petrohradu do Vladivostoku se mi nepodařilo vyhledat. 

 

Nyní se vám pokusím přiblížit, jak takový nástup do vlaku a následná cesta funguje...

Na své jízdence máte číslo vagónu a číslo své postýlky (případně číslo kupé, pokud zakoupíte jízdu ve vyšší třídě, než ve 3.). Na jízdence také doporučují se s předstihem 30 minut dostavit na perón ke svému vagónu. Toto vám radím dodržet, protože, ač by to mohlo v Rusku někoho překvapit, tyto vlaky jezdí naprosto přesně na čas. Každý vagón má na starosti jeden průvodčí/steward, který vám před vstupem do vlaku zkontroluje jízdenku a platnost víza v pase a ten také poté zajišťuje plynulý chod vaší cesty. Po kontrole nastoupíte do vlaku, najdete své lóže a buď si ustelete (pokud je povlečení již připraveno), nebo počkáte na výdej povlečení (zajišťuje již zmíněný steward). Přestože jsem jela vlakem v zimě, uvnitř bylo nesnesitelných 25 - 27 stupňů Celsia, takže na povlékání připravené deky rovnou můžete zapomenout, byla by to zbytečná práce, povlečte si jen polštář a prostěradlo a povlakem na deku se pak přikryjte. Povlečení je parádně čisté a naškrobené, žádných kousavých potvor se obávat nemusíte. Od stewarda dostanete také hrníček a lžičku, které mu na konci vaší cesty vrátíte. V každém vagónu je permanentně k dispozici samovar s horkou vodou na čaj, kávu a především na zalévání vaší obživy po čas cesty, pokud si totiž nebudete chtít vyhodit z kopýtka v jídelním vagónu, zbývá vám pouze možnost nakoupit si před odjezdem sušené jídlo. V Rusku jsou na toto ve všech obchodech s potravinami připravení, takže zde najdete širokou škálu zalévacích jídel v plastových mističkách. Mně se nejvíc osvědčila instantní bramborová kaše. :) Také jsem si ale vezla konzervy s tuňákem, trvanlivý salám, čaj a samozřejmě komisárek. Jídla si vezměte dost, protože co dělá člověk, když se nudí... Pokud byste přeci jen nevystačili, nějaký ten tovar lze zakoupit u stewarda, nebo u babušek v zastávkách. V každém vagónu je přilepený, typicky někde u samovaru, seznam zastávek s časy příjezdu, odjezdu a doby strávené v dané stanici, takže když vidíte, že bude vlak někde 20 minut stát, vy si tam budete moci vystoupit, protáhnout se, nadýchat se čerstvého vzduchu, dát si cigaretu (ve vlaku se nesmí kouřit) a koupit si za pakatel domácí pirožky či sušenou rybu. Kromě toho, že se ve vlaku nesmí kouřit, nesmí se tam ani pít alkohol, takže se nemusíte obávat nějakého rušení nočního klidu podnapilými ruskými spolunocležníky. Pořádek ve vagónu zajišťuje, jak jinak než, steward. Ten dvakrát denně vytírá a myje toalety, které jsou ve vagónu k dispozici dvě. Doporučuji odskočit si vždy hned po čistce, protože přeci jen 50 lidí a kodrcající vlak udělají po pár hodinách cesty své. Spí se na palandách. Jedna řada paland je rovnoběžně s jízdou pak je ulička a druhá řada je kolmo k jízdě. Mezi palandami jsou stolečky (jeden stolek pro čtyři postele) nebo stěny, na kterých jsou palandy připevněné. Pokud máte nějaké fyzické potíže, nekupujte si jízdenku na horní palandě, není tam totiž žebřík, musíte na ní vyskočit. Také si nekupujte jízdenku na začátku nebo konci vagónu (u toalet), nevyspali byste se. Samozřejmě v průběhu cesty vyprodukujete nějaký odpad, velký odpadkový koš najdete naproti toaletě. Na noc se ve vlaku zhasíná a tak má každá postel ještě vlastní malou lampičku a většinou, ale není to pravidlem, i zásuvku. Pořiďte si na cestu dostatek knih, protože až nadšení z krás přírody za oknem opadne, budou se vám hodit. Já jich na cestě Petrohrad - Vladivostok přečetla osm. Internet po cestě chytat nebudete, pouze ve městech a jejich přilehlém okolí. Co se operátora nejpraktičtějšího na cestu Sibiří týče, mám zkušenost s Beeline a Megaphone a musím říci, že lepší pokrytí měl určitě Megaphone. Snad jsem na nic nezapomněla. Pokud byste měli nějaké konkrétní otázky, kontaktujte mě na facebookové nebo instagramové stránce Manuela's Little Secrets. Na Instagramu Manuela's Little Secrets najdete v záložkách insta stories záložku s názvem Russia, kde můžete z videí získat reálný obraz toho jak taková cesta Transsibiřskou Magistrálou v zimě vypadá a probíhá. :)